U Nelisky

Srdeční svalovina (též myokard) je typ svaloviny, jež umožňuje pravidelné stahy srdce. Jedná se o nejmohutnější část srdeční stěny, kterou tvoří spolu s epikardem a endokardem. Nejsilnější myokard se nachází v levé komoře srdce, protože zde dochází k vypuzování okysličené krve do velkého krevního oběhu. Srdeční svalovina v sobě spojuje vlastnosti kosterní i hladké svalové tkáně.

Stavba

Základní buněčnou jednotkou svaloviny srdce je tzv. kardiomyocyt, tedy jednojaderná svalová buňka cylindrického tvaru o rozměrech 90 x 15 μm s množstvím mitochondrií, jež ve své cytoplazmě obsahuje aktin-myosinové myofibrily schopné stahu. Tyto buňky tvoří trojrozměrnou síť , navzájem pospojovaných tzv. interkalárními disky, což jsou komplexy mezibuněčných spojení, pod mikroskopem zřetelné jako světlolomné linie. Celá svalovina je, podobně jako příčně pruhovaná svalovina, hierarchicky oddělená vazivem různé úrovně: endomysium, perimysium a epimysium.

Část svaloviny srdce, tzv. převodní srdeční systém (srdeční automacie), je uzpůsobena k tvorbě a vedení vzruchu, který řídí stahy. Mimo to však má na činnost myokardu vliv sympatikus a parasympatikus, které ovšem neinervují přímo kardiomyocyty, ale ovlivňují buňky převodního srdečního systému svými mediátory.

Velký sval hýžďový (lat. musculus gluteus maximus) je největším hýžďovým svalem, je to velký, masitý sval kosočtvercovitého tvaru, který podkládá hýžďovou krajinu. U lidí má velký význam při udržování vzpřímeného postoje, ovládá kyčelní kloub a při sezení je hlavním antigravitačním svalem.

Stavba a uložení

Velký hýžďový sval je masitý sval s hrubou strukturou, je tvořený svazky svalových vláken, které jsou od sebe oddělené vazivovými septy. Je to povrchový sval; odstupuje od pánevní a křížové kosti a také od povázky středního hýžďového svalu, který překrývá. Svalová vlákna směřují šikmo laterálně dolů, sval se upíná na stehenní kost, část vláken splývá s laterální stehenní povázkou (fascia lata) ve vazivový pruh, tractus iliotibialis.

Velký hýžďový sval u zvířat

Analogickým svalem u zvířat je povrchový sval hýžďový, který splývá s dvouhlavým stehenním svalem. U jatečných zvířat je součástí kýty.

Buňky tvořící svalovou tkáň mají v cytoplasmě vláknité struktury, myofibrily, tvořené kromě dalších bílkovin aktinem a myosinem. Jejich schopnost kontrakce je podkladem funkčních vlastností tkáně. (Nejsou ale jediné buňky, které se mohou kontrahovat, dokážou to i myoepitelové buňky epitelu, pohyb panožek bílých krvinek je také forma kontrakce)

hladká (jednobuněčná)

• viscerální svalovina vnitřních orgánů, svalovina stěny cév aj.

tvořená vřetenovitými jednojadernými buňkami; jejich funkce nepodléhá vůli příčně pruhovaná (myofibrily jsou uspořádané)

• kosterní svalovina (mnohojaderná vlákna)
• srdeční svalovina (prostorová síť)

Nervová tkáň

Nervová tkáň je specializovaný typ tkáně, původem z neuroektodermu. Je tvořen dvěma typy buněk:

• neurony
• neuroglie

Neurony jsou nositely funkce nervové tkáně. Jsou to vysoce specializované buňky, schopné přijímat, zpracovávat a vysílat vzruchy, zprostředkovávají přenos informací. Neuroglie jsou podpůrné buňky, které zajíšťují ochranu a výživu neuronů.

Tekutá (trofická) tkáň

Do tekuté tkáně patří tělní kapaliny, které jsou částečně rozebírané také v článku mezibuněčný prostor.

Sval (musculus), často také svalovina, je orgán, jehož funkcí je umožnění aktivního pohybu živočicha nebo jeho části. Sval je tvořen především svalovou tkání. Všechny svaly tvoří svalovou soustavu.

Ne všichni živočichové ale mají svaly. Svaly mají schopnost přeměnit chemickou energii živin v kinetickou energii (účinnost 30% ) a teplo.

Funkce svalů

Základní vlastností svalové tkáně je schopnost se stahovat (kontrahovat), což je umožněno speciálními vláknitými strukturami uloženými v cytoplazmě všech svalových buněk, myofibrilami. Myofibrily jsou složeny z uspořádaných molekul aktinu a myosinu. Za zvýšené koncentrace vápenatých iontů a přítomnosti ATP dochází k zasouvání tenkých aktinových vláken mezi tlustá vlákna myosinová, myofibrila se zkrátí a dojde ke kontrakci. Stah svalu je podkladem pro veškerý svalový pohyb.

Svalový stah je důsledkem řetězce chemických reakcí, k jejichž proběhnutí je potřeba splnění několika podmínek, v první řadě podráždění svalu a dostatečná zásoba energie ve svalu.

Specializované funkce

V duhovce oka můžeme nalézt hladké svaly které při větším množství světla zmenší zorničku a pří jeho nedostatku ji zase roztáhnou, takže do oka proniká ideální množství světla.

Vzpřimovač chlupu je sval v kůži, který po podráždění vzpřímí chlup. Signálem k jeho stahu může být pocit chladu („husí kůže“), vzpřímením chlupů dojde ke zlepšení izolační schopnosti chlupového pokryvu těla, chlupy se mohou vzpřímit ale i v důsledku stresu (naježený ocas kočky).

Sval dvojbříškatý, lat. musculus digastricus, je menší sval uložený v horní části krku mezi čelistí a jazylkou. Řadí se mezi svaly nadjazylkové . Vývojově pochází z 1. a 2. embrionálního žaberního oblouku. Proto má i dvojí inervaci.

Uložení a stavba

Sval je uložen na vnější dolní straně musculus mylohyoideus a za ním. Skládá se ze dvou svalových bříšek, které v sebe plynule přecházejí v místě těla jazylky a rozštěpeného úponu musculus stylohyoideus. Sval je tak stočený.

• přední bříško (venter anterior): začíná vpředu na dolní čelisti ve fossa digastrica a míří k jazylce
• zadní bříško (venter posterior): pokračuje od šlachy připoutané k jazylce na bradavkovitý výběžek (processus mastoideus) kosti spánkové do incisura mastoidea.

Sval dvojbříškatý ohraničuje s dolním okrajem mandibuly chrakteristickou krajinu, zvanou trigonum submandibulare.

Přední bříško je tvarem a rozsahem nejvariabilnějším svalem vůbec – může chybět nebo být zdvojeno. Časté také je, že přední bříška obou stran krku jsou spojena a v různém rozsahu si vyměňují svá vlákna.

K zadnímu bříšku se může ojediněle upnout přídatný sval musculus occipitohyoideus, který začíná na prostřední kostěné liště šupiny kosti týlní (linea nuchae superior).

Funkce

Při fixované dolní čelisti zdvíhá jazylku.

Inervace

Protože je přední bříško původem z 1. žaberního oblouku, je inervováno V. hlavovým nervem, nervem trojklanným (n. trigeminus), přesněji větévkou jeho 3. větve (n. mandibularis) nervus mylohyoideus.

Protože je zadní bříško původem z 2. žaberního oblouku, je inervováno VII. hlavovým nervem, nervem lícním (n. facialis).

Dvojhlavý sval pažní (m. biceps brachii), je snad nejznámějším svalem lidského těla. Není pochyb o tom, že snem mnohých lidí je mít vypracované bicepsy, lidově „bicáky“, a mnoho jich tráví spoustu hodin v posilovně, aby svého snu dosáhli.

Dvojhlavý sval je kosterním svalem ležícím na přední straně nadloktí, je ohybačem loketního kloubu a natahovačem kloubu ramenního. Je tedy antagonistou trojhlavého svalu, který je natahovačem loketního kloubu.

Dvojhlavý sval pažní u člověka

Dvojhlavý sval u člověka má, jak napovídá jeho název, dvě hlavy:

• dlouhá hlava (caput longum)
• krátká hlava (caput breve)

Odstupy a úpony

Dlouhá hlava u člověka a jednotné svalové bříško u domácích savců odstupují na lopatce poblíž ramenního kloubu (na výběžku zvaném tuberculum supraglenoidale), překračují pouzdro ramenního kloubu a upíná se na vřetenní kosti (drsnatina tuberositas radii).

Krátká hlava odstupuje na lopatce mediálně od dlouhé hlavy na kostenném výběžku processus coracoideus, je vyvinuta u člověka.

Při přechodu šlachy svalu přes pouzdro ramenního kloubu se vytváří synoviální útvar usnadňující pohyb svalu, bursa intertubercularis, u člověka (a šelem) odstupová šlacha prochází přímo pouzdrem, které pro ni vytváří pochvu.

Dvojhlavý sval u zvířat

U domácích savců je dvojhlavý sval jednotný, odstupuje jako dlouhá hlava u člověka, krátká hlava není vyvinuta. U přežvýkavců a zvláště u koně je pomocí vazivového pruhu (lacertus fibrosus) spojen s natahovačem zápěstí a podílí se tak na umožnění neúnavného stání koně.

Tkáň je soubor morfologicky podobných buněk, které plní určitou funkci. Buňky tvořící tkáň mohou být stejného typu, existují však tkáně, které jsou tvořeny buňkami tvarově i funkčně rozdílnými. V tom případě je jeden typ buněk typem základním a je nositelem specializované funkce tkáně. Ostatní buňky tuto funkci podporují.

Tkáně jsou základními stavebními složkami živočišného těla. Jejich studiem se zabývá histologie, studiem tkáně, která je patologicky změněná, pak histopatologie.

Terminologie

Soubor buněk tvořících rostlinné orgány se nazývá pletivo, poslední dobou se však stále častěji používá i slovo tkáň, což je zapříčiněno jednak vlivem angličtiny, která má pro pletiva i tkáně jediný pojem: tissues, jednak tím, že rozdělení na tkáně a pletiva je do jisté míry umělé, založené na odděleném vývoji (a tudíž i odlišné terminologii) botaniky a zoologie.

Typy tkání

1. epitelová tkáň (krycí)
2. pojivová tkáň
3. svalová tkáň
4. nervová tkáň
5. tekutá (trofická) tkáň

Epitelová tkáň

Epitelová tkáň (epitel, krycí tkáň) je tvořena buňkami, které na sebe těsně naléhají, často jsou spolu pevně spojeny a je mezi nimi minimum mezibuněčné hmoty. Kryje vnější nebo vnitřní povrchy organizmu, má žlázovou funkci (většina žláz v těle, včetně jater, slinivky, štítné žlázy a adenohypofýzy, je tvořena epitelovou tkání), specializované epitely mají smyslovou funkci (neuroepitel) nebo podpůrnou (epitelové retikulum brzlíku)

Pojivová tkáň

Pojivová tkáň má rozmanitý vzhled i funkci. Společným znakem je mezenchymální původ a velké množství mezibuněčné hmoty. V organismu zastává mechanickou a podpůrnou funkci. Někdy se mezi pojivovou tkáň řadí také tělní tekutiny, v tomto článku však mají samostatnou skupinu (níže).

Hladká svalovina (též útrobní svalovina) je jeden ze základních typů svaloviny. Skládá se z vřetenovitých buněk a nedokážeme jí ovládat vůlí. Její činnost je pomalá a řídí ji vegetativní soustava, neboli autonomní nervy, spolu s hormony. Je vyvinuta u bezobratlých i obratlovců.

Výskyt

Hladká svalovina u člověka tvoří stěny většiny orgánů (zejména těch dutých, tzn. např. střevo, žaludek, tenké střevo), ale třeba také střední svalovou vrstvu cévní stěny (tunica media). Hladké svaly se vyskytují i v kůži nebo např. v prostatě, děloze, močovodu či v oku.

Struktura

Základní jednotkou hladkého svalstva je vřetenovitá svalová buňka (tedy myocyt) o délce asi (15-)20–500 mikrometrů a šířce asi 5 mikrometrů. Na obou pólech mohou být buď zašpičatělé, nebo různě roztřepené a rozeklané. Tyto buňky obsahují uprostřed buněčné jádro, zatímco ostatní organely jsou nahloučeny spíše na obou pólech. Na povrchu je bazální lamina a kolem buněk také retikulární vlákna. V buňkách probíhá nejen pravidelná kontrakce, ale i poměrně intenzivní syntéza kolagenu, elastinu a proteoglykanů.

Embryogeneze

V rámci lidského embryonálního vývoje se vyvíjí i hladká svalovina, a to z mezodermu splanchnopleury kolem trávicí trubice. Takto vzniká vrstva hladké svaloviny kolem trávicí a dýchací soustavy. Co se týče svaloviny v cévách, ta vzniká z mezenchymálních buněk roztroušených po těle. Jinak vzniká hladká svalovina duhovky, a to z ektodermu budoucího oka.

Příčně pruhovaná svalovina je jeden ze základních typů svaloviny. Označuje se běžně jako kosterní svalovina, neboť se velmi často upíná na kosti. Mimo to se však příčně pruhované svaly vyskytují i ve stěně hltanu, části jícnu a v jazyku. Je ovladatelné vůlí a díky němu se tělo pohybuje. Je to například jazyk, svaly hlavy a končetin, ale i bránice, hlavní dýchací sval savců.

Stavba

Stavba kosterního svalu se dá demonstrovat na různých přiblíženích. Postup od vnějšího vzhledu svalů až k mikroskopickému uspořádání molekul. Pořadí je toto: kosterní sval > svalový snopec > svalový snopeček > svalové vlákno > myofibrila > sarkomera.

Mikroskopická stavba

Kosterní sval je tvořen dlouhými svalovými vlákny (až 40 cm), tvořené v podstatě jednou, ale mnohojadernou buňkou, takzvaným rhabdomyocytem. Každé svalové vlákno uvnitř v cytoplazmě obsahuje myofibrily, které je ještě příčně rozdělena na přepážky, sarkomery. Díky těmto sarkomerám dostaly příčně pruhované svaly svůj název.

Vlákna jsou obalena řídkou vazivovou pochvou. Svalová vlákna se spojují ve snopečky a snopce (10-100 svalových vláken), které jsou kryté silným vazivovým obalem. Snopce se pojí ve svaly kryté pevnou a pružnou vazivovou blanou – fascií (povázkou). Na obou koncích svalu přechází fascie ve šlachy, které jsou pevně napojeny na kosti jako začátky a úpony svalů. Svalová i vazivová vlákna jsou elastická, umožňují až stoprocentní protažení své délky.

Pod mikroskopem můžeme na svalech pozorovat žíhání, které je způsobeno pravidelným střídáním aktinu a myosinu v myofibrilách. Jejich vzájemná interakce umožňuje svalový stah.

Makroskopická stavba

Kosterní sval se na první pohled skládá z těchto částí:

• svalové bříško – masitá nejširší část
• hlava svalu
• šlacha
• mnoho specializovaných vazivových útvarů, které usnadňují a umožňují jeho funkci.

Aktin je globulární strukturní protein, který polymeruje v dlouhá vlákna zvaná mikrofilamenta. Mikrofilamenta tvoří součást cytoskeletu buňky, determinují její tvar, poskytují jí oporu, jsou strukturní podpěrou mikroklků nebo stereocilií a umožňují pohyby uvnitř buňky i pohyb buňky samotné tvorbou panožek; také zpevňují některé mezibuněčné spoje a při dělení umožňují zaškrcení a oddělení dceřiných buněk. Ve svalových buňkách hrají esenciální úlohu jako součást tenkých filament myofibril.

Aktin je jedna z nejhojnějších intracelulárních bílkovin eukaryotických buněk (aktin tvoří kolem 5% celkových buněčných proteinů) a její struktura je vysoce konzervativní, aktin izolovaný z kvasinky a γ-aktin člověka se shodují ve více než 90% aminokyselin.

Gen pro aktin

U jednoduchých eukaryot je tvorba aktinu kódována jediným genem, u vyšších se pak tvoří geny pro jednotlivé izoformy. Konzervativní strukrura aktinu se projevuje i na genetickém kódu, gen kvasinky Saccharomyces cerevisiae má 80,2% párů bazí společných s genem člověka.

Molekula aktinu

Aktin je polypeptid tvořený 375 aminokyselinami, o celkové molekulové hmotnosti je asi 43 kDa. G-aktin, nepolymerizovaná molekula, je globulární, obsahuje N-methylhistidinové zbytky a uprostřed molekuly má jedno vazebné místo pro ATP. V přítomnosti hořčíku a chloridu draselného spontánně polymerizuje a vytváří dvoušroubovici F-aktinu, aktinové mikrofilamentum. Tloušťka jednoho vlákna je asi 7 nm, jsou tedy nejtenčí ze všech složek cytoskeletu, vlákna ale mohou být dlouhá až několik